Diskriminace rozvrhem pracovní doby
Diskriminace, zejména ta z důvodu pohlaví, může být často na první pohled zřejmá. Jindy se může skrývat ve zdánlivě nevinné věci, jakou je třeba změna rozvrhu pracovní doby. O případu, kdy se zaměstnavatel mstil zaměstnanci změnou původního způsobu rozvrhování pracovní doby, rozhodoval Nejvyšší soud ve svém judikátu sp.zn. 21 Cdo 1180/2022.
V daném případě zaměstnanec zjednodušeně řečeno požadoval, aby zaměstnavatel dodržoval zákoník práce (konkrétně, aby jej seznamoval s novým rozvrhem směn 2 týdny předem). Zaměstnavatel se tak rozhodl, že tohoto "potížistu" řádně a včas seznámí s novým rozvrhem práce, který byl pro zaměstnance nejen finančně nevýhodný, ale byl též nekompatibilní s jeho rodinným a osobním životem. To se samozřejmě zaměstnanci nelíbilo. Tvrdil, že se jedná o pomstu za to, že se domáhal svých práv a požadoval, aby mu zaměstnavatel vrátil původní způsob rozvrhování pracovní doby.
A co na to Nejvyšší soud? Ten dal zaměstnanci za pravdu; uzavřel, že v jeho případě skutečně došlo k diskriminačnímu jednání, které se projevilo ve změně rozvrhování pracovní doby. Soud dál zaměstnanci přiznal právo dožadovat se původního rozvržení směn.
Závěr Nejvyššího soudu zní konkrétně takto: "postihne-li zaměstnavatel změnou rozvrhování pracovní doby zaměstnance za to, že se domáhal svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů, má zaměstnanec právo domáhat se u soudu toho, aby následky takového zásahu byly odstraněny také tím, že zaměstnavateli bude uložena povinnost rozvrhovat pracovní dobu způsobem, jakým tak činil před tímto nedovoleným postihem zaměstnance."
Krom práva na původní nediskriminační rozvrhování pracovní doby svědčí zaměstnancům v obdobné situaci též právo na přiměřené zadostiučinění, případně též právo na přiznání nemajetkové újmy v penězích.